[Pavučina] Dianin deník

/ 20 Nov 2007/Po střetnutí se shovankami démona se všichni vyčerpaní rozešeli domů. Pavel Kučera přemýšlel o své práci, poslední dobou je tam méně a méně, ale nikomu to nepřijde divné, jakoby Pavučina zahlazovala stopy po tom, co se s ním děje. Když dorazil ke dveřím svého bytu, zjistil, že je odemčeno. Byl si jistý, že když odcházel otočil klíčem v zámku dvakrát, jak to dělá vždy. Zpozorněl. Tiše otevřel dveře. V předsíni se svítilo a z obýváku se ozývaly hlasy. Dva ženské a jeden mužský. Obezřetně nahlédl. Na jeho gauči se rozvaloval muž středního věku, oblečený jako pirát z hollywoodských filmů. V jedné ruce lahev whisky a po každém boku jedno moderní děvče. Obě se smály jeho historkám, ani jedné z nich se to nezdálo divné. Pirát zahlédl Kučeru. „No nazdar!“ prohlásil. Detektiv byl stále překvapen tou nezvanou návštěvou. „Kdo jste a co děláte v mém bytě?“ zeptal se nevěřícně. „Máš skvělou whisku,“ ozvalo se v odpověď. Kučera přešel do protokolního vyjadřování: „Okamžitě opusťte můj byt!“ Pirát se zašklebil a pokynul dívkám. Ty se beze spěchu zvedly a prošly kolem Pavla k východu. Nezvaný host do sebe nalil poslední zbytek whisky z lahve. Pavel to zkusil znovu: „Jste v cizím bytě, do kterého jste se vkradl, to je trestný čin...“ Pirát ho přerušil: „Posílá mě tvůj táta.“ Detektivovi po tváři přejel úžas. „Můj otec?“ žádal potvrzení toho, co slyšel a nevěřil tomu. „Jo. Mám ti předat vzkaz.“ Kučera stále nemohl vstřebat, co slyšel. „Vy jste ho znal?“ zeptal se piráta. „Jo jo, plavili jsme se spolu na lodi, ona se teda pak potopila, ale to už není podstatné.“ Zadíval se lítostivě na prázdnou lahev od whisky a několik dalších lahví na stolku před sebou. „Takže jste mu vlastně zachránil život, že?“ Rozvedl Pavel myšlenku směrem, o kterém předpokládal, že bude následovat. „No jo, vlastně, vidíš to je pravda, já mu zachránil život,“ důrazně při tom gestikuloval rukou s prázdnou lahví. „No, ale to je jedno,“ pokračoval pak. „Mám ti viřídit, abys našel most.“ Pavel to nechápal: „Jaký most?“ zeptal se. „Jo, to já nevim,“ bránil se pirát. „Tohle mi řek´, když jsme se viděli naposledy před... před... asi dvaceti lety. On tvůj táta byl dost číslo, takovej hnusnej parchant,“ dodal s úsměškem a snad i obdivem. „Kdo byl můj otec?“ zeptal se Kučera. „Na to se mě neptej, já slíbil, že předám vzkaz a to jsem udělal. Nemáš něco k pití?“ dodal skoro prosebně. „Obávám se, že mé zásoby někdo vypil,“ rejpnul si detektiv. „Hm, tak já jdu někam, kde to teče. Měj se!“ Zvedl se z pohovky a mírně opileckým krokem proplul kolem Kučery a ztratil se za dveřmi. Pavel si to ještě chvíli přebíral. Most? Můj otec? Co to znamená...? Zazvonil telefon, Li Feng ho zvedl. „Prosím,“ řekl svým hlasem staršího Číňana, avšak naprosto bez přízvuku. To byl jeden z efektů vypadnutí z Pavučiny, rozdíly mezi jazyky se slily a přistěhovalec překonal bariéru oněch nevyslovitelných hlásek, které díky svému původu nedokázal dřív ani rozlišit. „Ahoj,“ ozval se chraplavý hlas z telefonu. „To jsem já, Lui. Máš čas?“ Mluvil pomalu a s obtížemi, které mu přivodilo jeho chátrající tělo. „Ano, co potřebuješ?“ otázal se věcně Li Feng. „Potřebuju s tebou něco probrat, můžeme se sejít?“ Za nedlouho poté se Lui Me´Ro objevil ve Fengově restauraci na Žižkově. Sedli si do tichého místa, kde mohli nerušeně diskutovat. Lui Me´Ro promluvil: „Časem... každý, kdo vypadne z Krusty ztratí vazby k tomu co měl, lidé začnou zapomínat na to, kdo jsi, co s tebou prožili a že jste si blízcí. Obvykle to jde pomalu, ale jistě. Lidé tady na tebe zapomenou, ale ty si budeš jen pomalu vzpomínat na to, kým vlastně jsi a byl jsi v minulém životě.“ Li Feng pozorně naslouchal svému příteli z dob, na něž si nepamatoval. „Ale ty víš, kdo jsem byl,“ připoměl fakt, který mu Lui dříve sdělil. „Ano, vím. A také vím, co jsi udělal. Jak šibalsky jsi zajistil své přežití. Vzal jsi svou duši a ukryl ji zde v Krustě, udělal jsi ale také mnoho iluzí sebe sama, abys zmátl nepřítele. Mně se podařilo tě najít a můžu ti pomoct si zcela vzpomenout.“ Oči staříka byly stále bystré ačkoliv jeho tělo jakoby protestovalo proti žití. „Jak to myslíš?“ chtěl vědět Li. „Provedu kouzlo, které ti připomene vše co jsi byl, tak aby to tvá mysl akceptovala. Ale je tu riziko.“ Luiova tvář byla plná starostí. „Jaké riziko?“ položil Li otázku, kterou Lui Me´Ro nechtěl slyšet , ale věděl že je nevyhnutelná, na to znal svého starého přítele příliš dobře. „Je tu riziko, že to tvá mysl odmítne. Záleží na tom, jak moc si opravdu chceš vzpomenout.“ odpověděl Lui. Li Feng to rozvedl: „Takže pokud si chci vzpomenout, tak se to podaří, ale pokud nechci tak se stane – co?“ Lui na něj hleděl s výrazem někoho, kdo toho má hodně za sebou a ví, že to nejhorší v životě teprve přijde. „Nejsem si jist, možná zešílíš.“ Li Fengovi se ta vidina moc nelíbila. „Tohle si budu muset promyslet,“ řekl pak diplomaticky. Lui pohotově odpověděl: „Rozmysli, ale neváhej moc dlouho, mé síly na to brzy nebudou stačit.“ Vojta přišel domů a padl na postel, byl vyčerpaný z absolvovaného boje. Málem svou protivnici zabil! Nebyl to první boj, který absolvoval, ani první setkání se bezprostřední smrtí, ale tehdy – tehdy to bylo jiné. Tenkrát bojoval v Proganu, bojoval za správnou věc, za záchranu Disamony. Dnes bojoval se školačkama. Jeho protivník byla mladá holka s celým životem před sebou, dívka, která by klidně mohla být jeho dcerou, jen o něco starší. A ona chce zničit své rodiče, ty kteří ji přivedli na svět a milují ji. Vždyť ona sotva může vědět, co je to život, ještě se nestihla pořádně rozkoukat a už je plná hněvu a zášti. Skvělá oběť pro démona. Ani si neuvědomuje, že se stala obětí cílů jiné entity. Za příslib moci se zaprodává ďáblu. Vojta se převalil na posteli a po chvili usnul se sny o tváři v mracích, ohnivém kouzlu a šestnáctileté dívce bojující na život a smrt. „Di, co je?“ Diana zvedla hlavu a podívala se do tváře svého milence. Seděla na pohovce v obýváku jeho podkrovního bytu a nemohla spát. Stále se jí vracela dnešní událost. Přehrávala si to znovu a znovu ve snaze pochopit co nejvíc a neminout nic, co by mohlo být důležité. A hlavně – pochybovala. Poprvé od prvního setkání se světem za oponou pochybovala o tom, zda ten náš je pravdu lepší. „Nemůžu spát,“ odpověděla Di. Vysoký mladík si prohrábl svoje hnědé vlasy na ramena ve starostlivém gestu. „Něco se děje?“ Zeptal se bez nejmenší potuchy o tom, co by mohlo být špatně. Di se mu podívala do očí. Nemůže mu nic říct, i kdyby jí uvěřil, pravděpodobně by si zítra nic nepamatoval – v tom lepším případě. A navíc, jejich vztah byl založen na pohodě, zábavě a sexu. Vnášením starostí by to zkazila. „Ne, nic,“ odpověděla po chvilce. Roman jí nevěřil, ale usoudil, že nemá smysl se vyptávat. „V tom případě se jde spát!“ prohodil s úsměvem, vzal Di do náruče a odnesl do postele. Druhý den ráno šla Diana na Modrý trh, do Li Fengova stánku. Kolem poledne se tam objevil komorník Domu Recewen se vzkazem od lady Adrie Recewen, ve vzkazu žádala o schůzku s Li Fengem. Kučerou, Vojtou a Dianou večer v sedm hodin v restauraci „U Mušketýra“ poblíž Staroměstského náměstí. Diana předala vzkaz Li Fengovi, když ji přišel vystřídat a rozeslala zprávy Vojtovi a Pavlovi. Pavel Kučera se probudil, vstal a připravil se k odchodu do práce. Sotva vyšel na ulici, pochopil, že něco je špatně. Viděl lidi kolem sebe, vnímal je tak jako vždycky, ale navíc ještě viděl jejich aury. Něco jako zářivý obal kolem člověka. Různé intenzity a co víc, dokonce různé vůně! Byl z toho zmatený, ale pokračoval ve své cestě. Všímal si každého až se po něm lidé začali ohlížet. Každý jednotlivec měl kolem sebe světlo, někdo silnější, někdo slabší. Pomalu si na to začal zvykat. Asi je to něco, co přichází spolu s propadáním skrz Pavučinu do Skutečného světa. Kolem poledne mu přišla zpráva o schůzce s Adrií. Napadlo, že se aspoň uvidí s ostatními a může s nimi promluvit o tom, co zvláštního se mu děje. Večer se všichni sešli na stanoveném místě. Když přišla ona dáma – teta jím společného známého SenTera, našla všechny již s upitými nápoji. Pozdravila, Vojta vstal, aby ji také pozdravil. Adria se posadila, objednala si a řekla: „Vážím si toho, že jste přišli. Mám na srdci jistou záležitost, která mě trápí a věřím, že vy byste mi mohli pomoci.“ Upila své kávy a pokračovala: „Po skončení války s Prastarými se někteří mágové rozhodli opustit Skutečný svět a odešli žít do Krusty. Učinili proto rituál, který jim umožnil začlenit se mezi obyčejné lidi. Jedni z těchto mágů jsou mými starými přáteli. Udržovali jsme kontak a vždy jednou za pár let jsme se setkali. Nyní se mi ale dlouhou dobu neozvali a já nevím, co s nimi je. Proto bych vás ráda požádala o pomoc v jejich hledání. Máte v tomto prostředí mnoho možností a vyznáte se, mělo by to pro vás být mnohem snazší než pro mne. Je to opravdu velmi důležité, takže vám za jakékoliv informace jsem ochotná dát cokoliv si řeknete.“ Adria domluvila a podívala se jednotlivě na každého u stolu. Pak si i ostatní vyměnili pohledy. Diana pak promluvila za všechny: „Uvidíme, co je v našich silách, ale nemůžeme nic slíbit.“ Adria je znovu ujistila o tom, jak je to pro ni důležité a sdělila jim jména svých přátel a jejich dvou dětí. Vojta požádal Dianu o nákres podobizen podle Adrianina popisu. Adria se pak rozloučila a odešla. V pátek měla Diana jít s Romanem do kina, když už tam skoro byla zavolala jí její sestřenice. „Ahoj Julie,“ řekla mile do telefonu, ale zpět se jí ozval roztřesený hlas její sestřenice. „Diano, tady někdo je... prosim, přijeď!“ Julie šeptala. „Kde jsi?“ Zeptala se vyděšene Diana, měla o svou sestřenici strach. „Doma, ve skříni... když jsem přišla, byla puštěná voda a pak to přestalo. Bojim se.“ „Hned jsem tam,“ odověděla jí Diana a okamžitě si stopla taxík. Když přijela do Juliana bytu, bylo otevřeno. Vešla. V kuchyňce byla otevřená lednice a vyndané jídlo, v koupelně zpola napuštěná vana, ale nikde nikdo. Došla do Juliina pokoje a zavolala na ni. Neozývala se. Až ji našla jak se krčí strachy v jedné své skříni na šaty a k hrudi tiskne kotě. „Kde je tvá spolubydlící?“ zeptala se Diana když se Julie trochu uklidnila. „Je pryč, u rodičů,“ odpověděla. „Pojď zajedem k mému dobrému kamarádovi, tam budeš v bezpečí,“ řekla Di a vzala svou sestřenici kolem ramen. Společně pak dojely k Vojtovi do jeho bytu na Žižkově. Byl trochu překvapený, když je viděl, ale samozřejmě jim jako vždy pomohl. Julii uložili ve Vojtově ložnici a Diana mu pak vyprávěla, co se stalo. „To je tím kotětem, věř mi, nikdy se mi nelíbilo. Já říkám, že neni normální.“ rozhořčoval se Vojta. „Myslíš, že když zavolám Pavlovi, ať se mrkne do toho bytu, že se na to podívá?“ nadhodila spíš řečnickou otázku Diana a vzala telefon a vytočila číslo svého známého policisty. Pavel ochotně přijel a zmínil při tom, že si s nimi chce taky o něčem promluvit. Když dorazil k Vojtovi do bytu, oba mu objasnili o co jde. Pavel se posadil a se starostmi ve tváři řekl: „No, mě se taky stala dost divná věc. Přišel jsem včera domů a tam byl jakýsi chlapík, který mi říká, že má pro mě vzkaz od otce. A ten vzkaz zněl: Najdi most.“ Diana se podívala na Vojtu, ale ten tomu rozuměl asi stejně jako zbylí dva z nich. „A aby to nebylo všechno,“ pokračoval Pavel, „tak jsem dnes začal vidět kolem lidí aury.“ „Cože, aury?“ řekli najednou Vojta i Diana. „No, něco jako energetický obal kolem lidí, nevím, co to znamená,“ krčil rameny. „Někteří je mají výraznější než jiní, ale systém jsem v tom ještě nenašel,“ zamyslel se nad svou novou schopností. „Kde máte to kotě?“Zeptal se nakonec. „Vedle, u Julie,“ odpověděla Diana. „Podíváš se na něj?“ zeptal se Vojta. Pavel přikývl. Dveře se potichu otevřely a do místnosti se vliv paprsek světla z vedlejšího pokoje. Pavel stál ve dveřích a rozkoukával se. Víděl Julii spát na Vojtově posteli a u ní přiulené malé bílé kotě. Po chvíli dveře zase zavřel a obrátil se k Dianě s Vojtou: „Má auru silnější než ona. Stejně jako vy,“ řekl tiše. „Co to znamená?“ zeptala se zoufale Diana. „To ještě nevím,“ odpověděl jí Pavel. „Dobře, tak dost,“ ozval se Vojta. „Jdu si s ním popovídat.“ Pak se začal pomalu proměňovat . Jeho tvář začala měnit rysy, stejně tak zbytek jeho těla. Během několika chvil stál v místnosti jaguár namísto člověka. Tiše vklouzl do místnosti a zastavil se u postele. Téměř neslyšitelně se mu z hrdla vydral zvuk dravé šelmy, byla to otázka: „Kdo jsi?“ Kotě znuděně zvedlo hlavu a v kočičí mňoukavé řeči odpovědělo: „To bys chtěl vědět, co?“ Jaguár přešlápl a opakoval podobný zvuk, avšak s jiným významem: „Co tady děláš?“ Odpovědí mu bylo výsměšné mňoukání, které si Vojta-jaguár přeložil jako „do toho ti nic není.“ Vojta nakrčil čenich a přitvrdil na hlase. „Ty nejsi obyčejné kotě! Koukej kápnout božskou, nebo pocítíš mé tesáky.“ V tom se kotě zvedlo a tlapkou seklo Julii do ruky, ta se okamžitě probrala. Zděšeně se podívala do očí jaguárovi. Ten se vzpamatoval a během okamžiku byl pryč z místnosti. Julie začala křičet. Diana k ní dospěchala. „Co se děje?“ ptala se jakoby nic své sestřenice. „Tady byla velká kočka, jaguár!“ Diana na ní bezradně hleděla, pak s úsměvem odpověděla: „Tak má Vojta jaguára, no a co?“ Když ale viděla, že to nezabírá, usoudila, že lepší bude naprosté popření, toho co viděla. „Jaký jaguár? Tady žádný není. Něco se ti zdálo.“ Julie na ni ještě pořád vyděšeně koukala. Pak asi uvěřila, že to byl jen sen, uklidnila se a znovu se uložila ke spánku. Diana s ní chvíli zůstala v místnosti a pak odešla za svými přáteli. „Tak to nebylo dobrý,“ řekla směrem k Vojtovi. „Já za to nemůžu,“ usilovně se bránil tater. „To kotě jí seklo!“ „Jo, to jsem viděl,“ přidal se Pavel. Vojta pokračoval: „Takhle to nepůjde. Potřebuju s tím kotětem být sám. Můžeš Julii nějak přesvědčit?“ podíval se na Dianu. Ta se zamyslela. Julie bez kotěte neudělá ani krok. Ale mohla by to zkusit, sestřenice jí důvěruje. „Pokusím se,“ řekla nahlas. „Zítra dopoledne půjdeme na nákup, přesvědčím jí, aby to kotě nechala tady, budeš mít tak hodinu.“ „Jo, dobře, to by mělo stačit,“ souhlasil Vojta. Pavel odemkl dveře. Pomalu vešel do Juliina bytu. V kuchyni našel otevřenou lednici a na stole zbytky po svačině. V koupelně byla zpola napuštěná voda ve vaně. Tak jak popsala Diana. Prohledal i zbytek bytu, ale nic zvláštního nenašel. Ještě se naposledy ohlédl a pak zmizel stejně jako přišel. Diana zabouchla dveře. Vojta nemínil na nic čekat, proměnil se v jaguára a šel si popovídat s kotětem. „Tak teď tu jsi jen ty a já,“ řekl kotěti a pominul při tom Pavlovu přítomnost. „No, to je hezký. Tak co chcete?“ Otázalo se kotě lidským hlasem. Pavel, který stál opřený o stůl se skříženými rucemi na hrudi, vyvalil oči. Vojta se zarazil. „Hele, kdo seš?“ zeptal se ho stále v podobě jaguára. Kotě se ušklíblo a během chvilky se proměnilo v lidskou podobu. Namísto bílé kočky teď v místnosti stál vysoký mladík s bílými vlasy a v bílé róbě. Vojta se také proměnil, ale narozdíl od nezvaného hosta se musel dojít obléct. „Ty jsi mág, že?“ Pavel to spíš konstatoval. „Jasně, že jsem mág,“ ušklíbl se mladík a šel do kuchyně k lednici. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se Vojta mága, který bez dovolení vyndaval jídlo z jeho lednice. „Mika,“ odpověděl mladík s plnou pusou sýra. „Julii jsi pěkně vyděsil,“ pokračoval detektiv v rozhovoru. „To ´sem nechtěl. Ale já netušil, že přijde tak brzo. Chtěl jsem se jen osprchovat a sníst něco normálního,“ pozvedl v ruce kousek sýra na ukázku a hned ho spolkl. „Nezdá se ti to trochu divný?“ Zeptal se mírně popuzeně Vojta. „Co?“ opáčil mág. „Přetvařovat se jako kotě a využívat důvěry mladý holky? To mně teda normální nepřijde!“ Vojta byl rozhořčen Mikovou laxností. „Vždyť jí nic nedělám,“ bránil se mág. „A navíc – mě má ráda. Jsem roztomilý kotě,“ ušklíbl se a zhltnul poslední kousek eidamu z Vojtovy lednice. „No, dobrá,“ vložil se do toho Pavel, „ale nějaký důvod mít přece musíš.“ Mika se na chvíli ponořil do přihrádek lednice a vítězoslavně vyndal kelímek s vlašským salátem. Otevřel ho a lžící se do něj pustil. „No, to mám,“ oznámil zbytku osazenstva. „A jaký?“ otázal se Pavel. „To by vás zajímalo, co?“ vysmíval se jim. „No, to by nás teda zajímalo,“ ujistil ho důrazně Vojta. „Do toho vám nic není,“ prohlásil pobaveně Mika. „A jak máme vědět, že jí nechceš ublížit?“ zeptal se Pavel. „To vědět nemůžete,“ odpověděl mág a strčil si další lžíci salátu do pusy. „Ale jsem s ní půl roku a zatím se jí nic nestalo,“ sdělil jim fakt, v který všichni doufali. „Takže jí vlastně chráníš,“ nadhodil Vojta a snažil se, aby to znělo důvěryhodně. Mika se na něj podíval a levý koutek se mu stáhl do samolibého úsměvu: „To jsem neřek´“

---

---

/ 30 Nov 2007/V minulých dílech jste viděli: Vojta se ptá SenTera, zda by stál o jeho spojenectví a později se přidává k rodu Zired. Později se setkává s Avenou a jejím bratrem - diskutují o proměnách vzhledu.
Pavel Kučera se snaží kontaktovat Adriiny známé, ale odmítají se s ním bavit.
Vojta provádí magický rituál, jeho duchovní průvodci (dva jaguárové) mu ukazují odpovědi na položené otázky: rodiče jsou nejspíš omámeni kouzlem Pavučiny, děti odolaly. Setkaly se s někým, kdo je ohrozil, ale vyšli z toho bezúhony. Mika je poslem severských bohů a má s Julií nejasné úmysly. Nakonec se vytvoří brána mezi dvěma světy a zničí třetí, který je odděloval.
Lady Adria Recewen spoléhá na skupinku novopečených mágů, aby vyřešili problém s jejími přáteli. Na oplátku slibuje pomoc s Mikou - mágem kotětem.
Pavel sleduje děti, Diana se je snaží kontaktova, ale vyústí to v konflikt a střelbu. Li Feng a Pavel Kučera se snaží o dohodu. Mezitím je Diana přivede Miku k Adrii, která mu zakazuje stýkat se s Julií. Mika tento příkaz ignoruje.
Poté všichni společně berou děti do Proganu na Modrý trh, ale jejich mysl to nevydrží a začnou šílet. Při úniku ze Skutečného světa jsou pronásledováni strážci Světlých, ale díky Li Fengově výmluvnosti se jich brzy zbaví. časem to snad přepíšu

---

/30 Nov 2007/Po úniku z Proganu se Diana snaží v myslích dětí vypátrat kořeny jejich probuzení v mágy. Nachází dva činitele: křesťanského mága, jenž děti varuje před peklem, a mága-vědce, který publikuje v Pavučině práce o vnímání magie lidmi. Skupina se rozhodne kontaktovat nejdříve kněze. Vymyslí lest - iluzi Denisy (starší z dětí) a doufá, že kněz bude reagovat, což se stane, ale jinak než čekaly - blesky z nebe. Rozhodnou se tedy pro druhou stopu: mága-vědce. Ale nejdříve chtějí vyřešit problém s Mikou, který si opatřil na Dolním trhu rituální dýku. Při rozhovoru se SenTerem dojde k dohodě: Mika bude uvězněn v sídle domu Recewen. Skupina se odebere s plánem a několika lektvary na schůzku s Mikou, který přesvědčivě argumentuje ve svůj prospěch, Vojta ale jeho slovům nevěří a útočí na Miku. Po krátké bitce je Mika poražen, paralyzován, uspán a odvlečen k SenTerovi, kde je magicky uvězněn. Druhý den se Diana setká s Démonem v ženském těle, jenž jí nabízí informaci za zvláštních podmínek: musí si ji buď ponechat, nebo ji sdělit domu Recewen a Felegen v původním znění. Diana příjmá a získává návod jak se dostat k legendárnímu Ledovému trůnu skrz Progan. Li Feng podstupuje rituál vzpomínání, který se zdá býti úspěšným.

---