Tohle jsem napsal ještě dávno před tím, než jsme začali hrát. Už tenkrát jsem měl ten svět v hlavě spolu s Proganem a mnoha dalšími věcmi. Některé věci jsou v téhle povídce trochu jinak než ve hře, ale zachovávám původní podobu:
Adria Recewen se zde jmenuje Aria Recewen. Změna ve hře byla kvůli Sathel - nechtěl jsem aby jí shodným jménem připomínala Arii ze StarGate série IX a X.
V textu je zmíňka o Cestách a Silách. jedná se o původně zamýšlené dělení projevů kouzelné síly a kouzel v rukou mágů, ze kterého jsem nakonec ustoupil. V téhle části textu se prostě mluví o magickém nadání, that´s all.
Občas se v povídce mihlo také slovo "člověk". To jsem už samozřejmě nahradil mnohem stylověji elitářským slovem "mág" :)
Ale... Skutečnému světu v téhle povídce ještě stále říkám Skrytý svět... a vím, že První iniciace byla součástí mé původní představy o nabývání magických sil, ale že jsem se to nakonec rozhodl udělat jinak. Mimochodem, jak to tak čtu dál... pod pojmem "Skrytý svět" si nepředstavujte ani tak "Skutečný svět" jako spíš ten divnej prostor mezi Skutečným světem a Pavučinou (mimo jiné ten prostor, v němž leží i Progan a podobná místa). Mějte na paměti že od doby napsání povídky do začátku hry se kosmologie Pavučiny prostě poněkud pozměnila.
A koukám že některé detaily ohledně První iniciace jsou tu taky jinak, než jak to je ve hře. Ty řeči o možnosti vyslovení/uvědomnění si/ukradení Pravého jména ignorujte, z toho jsem upustil. hah, vtipné, na konci povídky Chiren Adrii prozradí celou pointu okolo SnTera a wenů... je vidět že jsem tenkrát ještě nijak zvlášť nepřemýšlel udělat z tohodle světa RPGčko, byl určen jen fantazii a povídkám. Když jsem to teď po sobě čel, tak bych spoustu věcí napsal jinak, některé pasáže bych vypustil, jiné přidal... ale tak už to s povídkami bývá. Užijte si jí v původní podobě

Nečekaný dárek

„Skončilo to. Konečně. Už dávno jsem přestala doufat.“ Hnědovlasá žena ve skotské sukni a svetru se pomalu napila kouřícího nápoje lehce vonícího po jablkách.
„Pořád nevím, zda tomu mám věřit. Po tolika letech války...“ Silný, asi třicetiletý muž měl ve tváři utahaný výraz, jeho oči ale byly i přesto zcela jasné a tázavě pozorovaly třetí osobu u stolu, možná tak pětatřicetiletou, ale mladě vypadající a velmi hezkou blondýnku s vážným výrazem ve tváři. Její oči hleděly přes rozsáhlou místnost, jakýsi salónek zkombinovaný s neformální malou jídelnou, a skeptickým pohledem se snažily proniknout stíny, které házely plameny v krbu. Skončilo to... Skončilo to... Možná. Věci nekončí tak snadno. Konec jednoho boje je začátkem jiného a mír je jen přechodný stav mezi dvěma válkami.
„Ano. Je konec. Portál Prastarých byl uzavřen. Všichni to cítili. Oni už nemohou přijít, nebudou-li přivoláni. Ale oni budou přivoláváni. Stále mají stoupence.“ Její hlas byl mrtvý, nicneříkající. Hnědovlasá žena položila svůj nápoj a podívala se na blondýnku.
„Je rozdíl, když jsou přivoláváni po jednom a když mohou přicházet po desítkách, Ario.“ Chvíli bylo ticho. Aria měla špatnou náladu. Věděla, že dnes zemřela její sestra. Před necelou hodinou. Vnímala její smrt ve své hlavě. Varovala ji! Nabídla jí ať žije nějaký čas u ní, v jejich rodinném sídle! Ale ne, Kei jí přeci ochrání! Nevycházeli spolu dobře. Aria byla vzor nadané, mocné a sebevědomé mágině. Vychoval ji jejich děda poté, co jejich otec zemřel. Cesty i Síly ovládala s jistotou a samozřejmostí.
Loku vychovala jejich matka. Jejich děda nikdy neměl jejich matku rád. Byla ze starého rodu, stejně starého, jako jejich otec, ale postrádala jakousi... vnitřní jiskru, charisma. Byla zakřiknutá, snadno přehlédnutelná. Byla... inteligentní. Ale nezajímala se o magii o nic víc než jako o nějakou nutnost. Byla nadaná, ale netrpělivá. Loka byla stejná, a co se týče toho jejího Keie... Aria ho neměla ráda. Na jeho minulosti ležel nějaký stín. Netušila jaký, ale byl tam. Nic z toho ale neměnilo nic na tom, že Loka byla její sestra. Aria si již na bolest ztráty zvykla. Kdysi byla jejich rodina velká. Teď je Aria poslední z domu Recewen. Jejich otce zabil Prastarý, ale vzdoroval dlouho, děda zemřel při souboji s pěti jinými mágy. Tři z nich vzal s sebou, jeden si odnesl pár nevyléčitelných zranění. Babička zemřela pár dnů na to na nemoc, matku zabili Prastaří, stejně jako jejich tetu, jejich bratr zemřel při souboji s několika démony, kdo zabil Loku, Keie a jejich několikaměsíčního syna se dozví brzy. Zaklepání na dveře se ozvalo asi po pěti minutách. Aria se zvedla, jako vždy odhodlaná čelit osudu čelem, a došla k hlavním dveřím. Ty se před ní rozevřely. Mrazivý vzduch zimy bez sněhu vnikl do domu, před dveřmi byl zástup sedmi nebo osmi něco málo přes metr vysokých postaviček zahalených v černých pláštích s kápěmi, zpod kterých byly vidět jen čistě modré zářící oči. Wenové. Energetičtí čarodějové. Spojenci a vyzvědači mágů, vždy tajemní, jen málokdy viditelní, pochmurní. Lidé je neměli rádi. Říkalo se, že vidět wena přináší smůlu. Říkalo se to, protože jen málo mágů dostávalo od wenů jiné zprávy než o smrti svých blízkých. Ale obvykle chodil jen jeden... Teprve teď si Aria uvědomila, že jeden z wenů je jakoby postrčený dopředu a v rukou drží zabalené, klidně spící dítě... ostatní stáli za ním a tvářili se tak nenápadně, jak jen je to možné u bytostí, ze kterých jsou vidět dvě do noci jasně zářící oči. Kupodivu jim to šlo vcelku dobře. „Ano?“ Vyštěkla na ně, když už jí ticho připadalo delší než bylo příjemné.
„Chveňuňuchvechveň. Chv-ňSenT´ris“ Zamumlal předsunutý wen. Aria si přitáhla k tělu černý plášť, který měla přehozený přes své zelené domácí šaty.
„Cože?“ Wen sklonil hlavu, ale hned ji zase bojovně zvedl. „Chveňuňu...“
„Přestaň. Dobře víš, že nikdo z mágů té vaší hatlamatilce nerozumí.“ Wen zaváhal, jako by měl sucho v krku. Pak rozpačitě pokračoval:
„Tohle... je váš... Synovec. SenTer. Synovec. Váš.“ Aria byla asi první svědkyní wena v rozpacích od začátku Války, a možná že i v celé historii mágstva jako takové.
„SenTer? Lokyinu dítěti ještě nebyl jeden rok. Ještě nedostalo jméno.“
„Chvňňiuchv.“
„Cože?“
„Chv... Dali... Dali jsme mu ho.“ Aria úplně zapomněla na zimu, napřímila se, její unavené oči vzplanuly vztekem, okolí potemnělo, jako by se i samo světlo raději vyhlo Ariině blízkosti.
„Cože jste udělali!?“ Wen jako by se pod silou Ariina hlasu ještě více zmenšil. Rituál Pojmenování byl zároveň rituálem Přijetí dítěte do Skrytého světa, jeho První iniciací. Byl to magický rituál, kterému byli přítomni oba rodiče dítěte a jeho kmotr nebo kmotra, případně i jeho dvojče, nikdo jiný. Spolu s normálním jménem bylo i poprvé a ve většině případů i naposledy vysloveno Pravé jméno dítěte, jméno v několika slabikách shrnující celou jeho budoucí osobnost a sílu jeho osudu, jméno, které se zrodilo v mysli dítěte a které dítě nebude moci nikdy nikomu sdělit, protože jej vlastně samo nebude znát, dokud jej jím někdo neosloví – pouze ti, kteří jej zcela poznají, odhalí každou část jeho osobnosti natolik, že vždy budou sami od sebe vědět, na co myslí nebo co udělá, se si jej uvědomí. Pouze ti, nebo ti, kterým jej někdo sdělí nebo si jej násilím vezmou z mysli. Poznat někoho natolik, aby jste si uvědomili jeho Pravé jméno, trvá desítky let vzájemné blízkosti a museli by jste být ohromnými mistry Cesty mysli nebo některé z příbuzných Cest, aby jste si jej mohli vzít z něčí mysli násilím. Dozvědět se jej od jiných prakticky také nejde, protože rodiče i kmotr nebo kmotra se při starodávném rituálu Pojmenování zříkají schopnosti jej někomu sdělit.
Rituál Pojmenování byl zároveň rituálem První iniciace dítěte. První iniciace byla vstupní brána ze světa Reality do Skrytého světa. Normální lidé si časem, výchovou, vybudují ve svých hlavách bariéru, která jim brání Skrytý svět vnímat nebo na své okolí působit jeho Silami či Cestami. Setkají-li se s něčím, co se Skrytým světem očividně souvisí, tak tato bariéra způsobí, že to zcela ignorují, nevnímají. Je-li to natolik zdrcující, že to nevnímat nelze, pak se tato bariéra postará o to, aby to postupně zapomněli. Pouze extrémní střet se Skrytým světem způsobí zhroucení této bariéry – První iniciaci, která dělá z obyčejných lidí mágy. Té lze dosáhnout i jinými, méně násilnými cestami a rituál Pojmenování je jednou z nich. U malých dětí bariéra Reality vlastně ještě ani neexistuje a tak tento rituál pouze zabraňuje jejímu pozdějšímu vytvoření – dítě, jenž se narodí do Skrytého světa, má právo si toto privilegium ponechat. „Dali...“ Wen se najednou napřímil, a odhodlaný čelit zkáze čelem promluvil nahlas: „Dali jsme mu jméno.“ Aria začala vzteky šeptat.
„Jakým právem... Jen rodiče mohou provést rituál...“
„Jsou mrtví.“ Aria jako by najednou dostala ránu. Ne, že by si namlouvala, že to tak být nemusí, ale prostě na to na okamžik ve své zlosti zapomněla. Teď si opět vše připomněla. Do okolí se navrátila trocha světla ustupující noci a Aria se pod vlivem navrátivšího se chladu opět zachumlala do svého pláště. Její oči vyhasly. Ledový vítr jí prohrábl vlasy. Wen pokračoval: „Zemřeli před hodinou. Necelou. Dva z nás u toho byli. Nemohli jsme pomoct vaší sestře a jejímu manželovi, ale zachránili jsme SenTera. Má už jen vás.“
„A nás.“ Ozval se jeden z wenů v pozadí.
„A nás.“ Zopakoval první wen. Aria se zarazila. Zachránili jej... Wenům se také občas říkalo energetičtí čarodějové, jen málokdo dnes věděl proč – wenové znali mágům neznámou Cestu, Cestu přivolávající Praenergii, mocnou sílu, již je možné použít k útoku a k obraně i k mnoha dalším věcem. Wenové ale nebojovali. Jen se plížili a donášeli mágům informace. Cenné informace, které zachránily mnoho životů a umožnily mnoho zdrcujících útoků, nepochybně, ale sami nikdy, nikdy, přímo nezasahovali. Nikdo nevěděl proč. Nikdo od nich nechtěl vědět proč. Prostě to tak bylo. I tak to byli cení, skutečně životně důležití spojenci.
„U rituálu Pojmenovaní musí být přítomni rodiče…“
„Byli jsme tam my.“
„A kmotr…“
„Kmotra. Jedna z Moudrých se ujala této vznešené a zodpovědné role. Přála si přijít, ale je vázána jinými povinnostmi.“ Jedna z Moudrých... Tak wenové oslovují ty, kterým celý zbytek Skrytého světa říká Starší wenové. Bylo jich málo, chodili ve světle šedých pláštích místo v černých a kterýkoliv wen by na jejich slovo udělal cokoliv, klidně by i zemřel.
„Pravé jméno…“
„Bylo vysloveno. Slyšeli jsme jej a jsme vázáni nevyslovitelností.“ Aria si náhle uvědomila, že stále stojí venku přede dveřmi. Ustoupila z nich a nechala weny vejít. Její synovec bude mít za rodiče weny a za kmotru jednu ze Starších. SenTer. Proč zrovna takovéhle jméno? Jedno slovo, ale zvláštní důraz na T uprostřed. SenTer, dítě wenů. A co má vlastně být? Důležité je, že žije. Na ničem víc teď přeci nezáleží. Aria vešla do dětského pokoje a zarazila se, když spatřila malou postavičku v šedém plášti, jak levituje nad SenTerovou postýlkou.
„Ario.“ Postavička měla jemný, melodický hlas a když se otočila, tak zpod jinak zdánlivě prázdné šedé kápě Ariu probodly jasné, zcela ledově modré oči. Aria nevěděla co, ale něco v nich vyzařovalo klid a vlídnost. „Přála jsem si seznámit se s tebou co nejdříve, ale teprve dnes jsem mohla přijít.“
„Ty jsi jeho kmotřenka?“ Wenka se lehce zasmála. Byl to jemný, lidský, hřejivý smích, ne ten šílený, posměšný chechot, který Aria občas slýchávala poslední měsíc, od chvíle, kdy wenové přinesli SenTera a bez ptaní se do domu téměř nastěhovali.
„Říká se o tobě, že máš mysl ostřejší než má smrt kosu. Ano, to já jsem jeho kmotřenka.“
„Jak jsi se dostala do domu bez pozvání?“
„Ochranný dóm vztyčený v dávných dobách nad tímto domem je opravdu ohromující dílo, mnohokrát zesílené a rozšířené generacemi tvého rodu. A ti, kteří jej tvořili, nebyli hlupáci. Vaše rasa upadá, Staré rody vymírají, Skrytý svět se stále více vzdaluje světu modernímu a stále méně lidí prochází První iniciací. Ztrácíte povědomí o vlastní historii i znalostech. Pozvání není jediným způsobem, kterým lze projít skrze štít. Při rituálu Pojmenování jsem neodvolatelně přijala post SenTerovi kmotry, jsem vázána jeho ochranou a jako taková smím vstoupit do domu, který je jeho domovem.“
„Jak se jmenuješ?“ Wenka se znovu zasmála svým tichým, jemným smíchem. „To nevyslovíš.“
„Tak jak ti mám říkat? Nehodlám kmotru svého synovce oslovovat Starší ani Moudrá.“ Wenka se zamyslela.
„Nikdy jsem nepotřebovala jméno v lidské řeči. Chiren je docela blízko mému jménu a pro lidské hlasivky by to mělo být snesitelné.“
„Chiren. Nikdy nepochopím, jak si vaše řeč může vystačit jen s ch, n, ň, v, e a i.“
„Ah… naše řeč má mnohem více hlásek, nemůžeme za to, že vám většinou splývají. Máme spoustu intonací a hlasových výšek.“
„Proč jsi se se mnou chtěla tak moc seznámit?“
„Připadalo mi, že by jsi mě měla znát.“