[Pavučina] Flashe

Obsah článku:
Tohle je scéna kterou jsem chtěl odehrát s Quasitem na minulé session, ale nedostali jsme se k tomu... s Q sme se shodli že to mám postnout jako flash, abysme to nehráli potom, takže se Q omlouvám že tohle je railroading nejhoršího formátu, ale snad mi to protentokrát odpustí...
...Ze spánku ses probudil mimo tělo. Byt najednou vypadal jinak, jakoby byl vybudován z ohromých kamenných bloků držících u sebe jen vlastní vahou a pozicí. Interiér byl z hrubě tesaného dřeva, svítící lampa měla podobu misky hořícího oleje.
Když ses zvednul a došel jsi k oknu, byla venku tma, nebe bylo zatažené těžkými mraky. Bylo horko. Praha vypadala jako zříceniny aztéckého města předtím, než se zcela rozpadly - domy byly porostlé popínavými rostlinami, na ulici byly stromy, tráva a rozmoklá hlína, nejsíš zde před chvílí pršelo. Uvědomil sis, že tvůj dům vypadá spíše jako nějaký prastarý chrám.
Vyšel jsi ven. Byl zde znepokojující klid. Žádní lidé, žádná zvířata, žádný vítr ani zvuk. Šel jsi intuitivně dál, až jsi na konci ulice zahlédl černého jaguára. Zadíval se na tebe a zmizel za rohem. Šel jsi beze spěchu z ním, aby jsi uviděl že opět čeká na konci ulice, znovu se na tebe zadíval a znovu se vydal pryč. Ani nevíš, jak dlouho tě takto vedl, ale došli jste na okraj města, které už vůbec nepřipomínalo Prahu. Poslední domy mohly být dvě stě metrů zpátky, ale přes porost džungle už nebyly vidět. Před tebou se tyčila hrubě stavěná pyramida, nevypadala velká, přesto její vrchol, zdánlivě blízký, končil až v oblacích. Ten optický paradox způsoboval že tě z něj bolely oči. Uprostřed stěny pyramidy bylo schodiště jdoucí tenoucí se jako šikmá deska skrze hrubé, jako dospělý muž vysoké stupně. Na každém stupni z obou stran schodiště seděl, stál nebo ležel jeden jaguár, většina jich byla světlých, sem tam nějaký tmavý. Na konci schodiště uprostřed, kousek pod vrcholem, seděl jeden světlý.
Tvůj černý průvodce vyskákal po schodišti až nahoru a sedl si vedle toho světlého. Čekal na tebe, a tak jsi se vydal za ním. Když jsi byl už jen o stupeň níže než on, tak se oba zvedli a prostoupili jeden druhým, vztyčili se do podoby staršího jaguářího muže oblečeného v jaguáří kůži, část jeho vlastní kůže byla světlá s černými tetováními, část byla černá. Zastavil ses a v zádech si cítil pohledy všech ostatních jaguárů, které jsi předtím minul.
Jaguáří muž sestoupil pár schodů nad tebe.
"Vítej, Procházející sny. Netrpělivě jsme čekali až budeš připraven se s námi setkat. My jsme Jaguár. Jsme Kočka. Jsme šelma čekající ve skrytu, jsme lovec který udeří v rychlosti a mrštnosti, jsme predátor džungle i savan. My jsme totem. Oni nám říkají mocnost, ale my jsme zde byli před mocnostmi. My jsme součástí kouzla." Sestoupil až k tobě a pokynul rukou do prostoru. Otočil ses a zjistil jsi, že pyramida teď levituje v prázdnotě. Nebyla černá, protože ve skutečné prázdnotě nejsou barvy. Prostě tam nic nebylo. Všichni jaguáři na pyramidě ji sledovali spolu s tebou.
"Na počátku nebylo nic. Ne prázdno, ale skutečné nic, neexistence samotná. Jenže co je to nic? Nic neexistuje. Nic nemůže být. Nic není nic jiného, než vyjádření nekonečného ptenciálu bytí - z ničeho může být nakonec všechno. A proto z ničeho něco vzniklo. Mohl to být kámen. Mohla to být myšlenka. Mohla to být miska na vodu nebo dokonalá hudba. To co vzniklo ale nebylo nic z toho. Vzniklo kouzlo." Nicota zmizela a byla nahrazena šíleným chaosem barev. Byly tam všechny - ve všech odstínech, sytostech i jasu, barvy známé i barvy, které lidské oko nedokázalo vnímat. Byla tam hudba ve všech akordech i tónech, a měla rytmus. Ten rytmus byl divoký a dravý, byl to rytmus bubnů nesoucích se skrze prastarý les při válečné výpravě, byl to rytmus který hrál v žilách všech lovců kteří kdy byli na dosah své kořisti.
"Kouzlo má vlastní vůli. Není to vůle, kterou by sis dokázal představit. Není to mysl ostatních tvorů. Ani my, totemy, nedokážeme zcela postihnout mysl kouzla. Jeho záměry jsou dravé, ale krásné. Jeho úmysli jsou smyslem světa, protože kouzlo stvořilo oheň..." okolí vzplanulo neskutečným žádrem, který jsi vnímal, i když se tě nedotkl "...a tak jako kovář dává ve výhni formu a tvar kovu, tak Prvotní oheň vypálil z nicoty svět." Pyramida se náhle nacházela desítky mil nad světem. pod tevou se rozkládala moře, pohoří, řeky jezera i lesy. Slabý úsvit vnášel světlo které trhalo všudypřítomný závoj mlhy a tmy.
"Nikdo nezná záměry kouzla. Šakal se domnívá, že žádné nejsou, že vše je jen protože to být mohlo. Had tvrdí, že je zahlédl, ale pokud ano, pak je nikomu nesdělil. Slepí bdící se je snaží nalézt, ale tápou. Strážci mrazu chtějí spojit ostatní a ze střepů slepit obraz, ale u ostatních nenalézají ohlas. My jaguár se domníváme, že zde jsou, i když je neznáme. Občas myslíme že vidíme jejich stíny, které jsou vrhány ze sfér které leží nad tou kde jsme my, do sfér které jsou pod námi. Od chvíle kdy mágové vytvořili kouzlo zvané Pavučina jsme sledovali jednání těch, kteří se nenechali oslepit. Byli v zoufalé situaci a proto se shromáždili do rodů. Tehdy se pokusili o něco o co nikdo před nimi, zkoušeli vzájemně křížit své syny a dcery tak, aby jim dědičnost kouzla dala potomky ohromné moci. Věděli, že kouzlo se dědí, a tak se pokusili dědičnost usměrnit. Ale kouzlo je obelhalo. Jejich křížení nedávalo mocné mágy, ale trosky, ačkoliv všichni věděli, že by to tak být nemělo a že za normálních okolností by se opravdu narodily mocní mágové. Nikdo neví proč to tak je. My se domníváme, že kouzlo poznalo účel, rozeznalo pokus o to být zneužito, znásilněno, a prostě se nenechalo. Proč by se bránilo, kdyby to nebylo součástí nějakého vyššího plánu?\ Jaguáří muž utichl a nechal tě aby sis přebíral co jsi zrovna slyšel.
Po dlouhé době znovu pokračoval.
"Dlouho jsme mysleli, že kouzlo stvořilo svět krutosti a násilí. Svět kde moc koluje mezi náhodnými mocnými, kteří získávají právo hrát si se slabšími dle své libosti. Had myslel, že je to trest za něco, co neznáme. Šakal říkal, že na tom není nic špatného. My jsme nechápali. Ale myslíme, že jsme pochopili časem. Kouzlo stvořilo krutý svět na vlastním dně, protože v takovém světě už není kam dále klesat, je to svět ve kterém má každý možnost růst a stoupat. Šakal se nám vysmál. Had se zamyslel a přemýšlí dodnes, zatím nám neodpověděl. Bizon myslí, že i tak je to kruté. Ale co je bizon? My jsme predátor. My vidíme jinak než on. Tam kde není kam klesat, se každý může povznést na své síle bez obav z pádu. Je pak na něm samém, co bude dělat z výšin, kam se dostane. My jsme šelma. Skutečná šelma si sama vybírá svou kořist, se kterou změří své síly.
Dlouho jsme sledovali svět. Sledovali jsme ho ze skrytu mezi keři, schovaní za stromy, sledovali jsme ho očima bytostí, které ani nevěděli že jejich oči náleží nám. Viděli jsme jak různé bytosti stoupají. A padají. Ale nikdo nespadl hlouběji než tam, kde začínal. Proto se nikdo nemusel bát toho že spadne. Viděli jsme mnohé. Had nám jako první řekl, že se svět mění. Pak jsme to uviděli sami. Nebylo to hned patrné, ale když jsme věděli na co se dívat, poznali jsme. Bylo více těch, kteří se povznasli výše. Bylo více míst, kde krutost mizela. Tehdy jsme se ujistili v tom že naše chápání záměru kouzla jde po správné stezce. Kouzlo nás na počátku uvrhlo do úplné tmy, abychom si sami vykřesali světlo. Protože jakou cenu má čerstvá mršina? K čemu je kořist, kterou ulovil někdo jiný? Pochopili jsme malou část záměru kouzla, pokud máme mít krásný svět, musíme si jej vytvořit sami, musíme se k němu prosekat skrze tmu a krutost, musíme se utkat se stíny venku, abychom pochopili jak bojovat se stíny uvnitř nás samých. Protože to jsou stíny uvnit nás, ne ty venku, které by zničily dokonalý svět." Jaguáří muž opět utichl. Uvědomil sis, že zatímco jsi jej poslouchal, před tebou se odehrávala historie světa - krutosti, války, násilí, ale i vznešená sebeobětování, ukázky odvahy a moudrosti. Hlavou ti kolovala slova jaguářího muže. ticho znovu trvalo nějakou dobu.
"Svět byl na dobré cestě. Pomalu se měnil, pomalu, protože změny které se děly potřebovaly zrát a být zkoušeny, než se najisto a nezvratně usadily, tak, jako se základní kámen pyramidy musí usadit přesně a s jistotou, aby podpíral její budoucí vrchol. Šakal se naší myšlence vysmíval, tvrdil že pouze vidíme co vidět chceme. My jsme se vysmáli jemu. Šekal řekl, že svět je stále stejný, a tak jako se teď mění k lepšímu, se pak změní zase k horšímu. Bizon ho odmítl, ale bizon jej odmítl protože věřil aniž by přemýšlel. Zamysleli jsme se nad tím a znejistěli jsme. Had se nad tím také zamyslel a přemýšlel dlouho. Pak odmítl. Slovo Hada nás ujistilo, protože ač je Had zrádný, je i chytrý a moudrý, když říká "ne" s jistotou, pak to tak určitě není.
Jenže mágové to pokazili. I oni byli na dobré cestě. Někteří, ač nemnozí, mocní mezi nimi poprvé za historii světa našli v krutých plánech mrazu a ledu společnou řeč a sjednotili se. Jejich spojené síly začaly diktovat budoucí směr. Radovali jsme se, protože ač sami v mnohém chybní, jejich myšlenky byly lepší než myšlenky těch před nimi, a jejich přesvědčení bylo pevné. Stvořili říši kolem artefaktu do něhož vložili svou moc a který jim dával sílu které se ostatní mohli jen stěží stavět. Říše ledového trůnu se zdála být budoucností.
Ale slabí mágové selhali. Jejich duše zůstali věrné bizonovi. Ochutnali lepší svět a báli se za něj bojovat, chtěli do něj utéct, hned a bez zásluh. Vytvořili Pavučinu aby se do ní skryli, aby unikli před zodpovědností a výzvou. Jen několik milionů mágů dokázalo vytvořit kouzlo, které pokazilo zbylý svět - magie se pokřivila, všichni do jendoho doplatili na činy mágů. Ti kteří mohli růst byli zastaveni, ti kteří byli nahoře a nabízeli víc byli nuceni padnout. Šakal vyl zoufalstvím. Had od nás odešel a celá staletí jsme o něm neslyšeli. Bizon znejistěl utrpením nerozhodnosti mezi lítostí nad těmi kteří zaplatili a souhlasem s těmi, kteří se zbaběle skryli. My jsme zuřili bezmocí.
Dlouho jsme sledovali co se dělo. Náš bratr Vlk navrhl mágy zničit. My jsme si nebyli jistí. Vlk se spřáhl se Šakalem a několikrát udeřili proti Pavučině, ale ve světě pokřoveného kouzla naše moc zeslábla a Vlk se Šakalem několikrát selhali. Nevěděli jsme, co dělat.
Před nedávnem se k nám vrátil Had a promluvil. Mluvil o věcech, kterým jsme nerozuměli. Ani Šakal, Vlk a Bizon nerozuměli. Jen Orel občas pokyvoval hlavou. Potom mluvil o tom co bylo a my s Vlkem jsme se hádali se Šakalem a Bizonem. Had nás umlčel. Domluvil a mluvil o tom, co je. Mluvil o tom co bude, a o tom co by být mělo. Had domluvil a my jsme mlčeli. Vlk se Hada zeptal, co bychom měli dělat, ale Had mu to neřekl, protože Had nemá rád zodpovědnost. Dlouho jsme rokovali. Nakonec jsme se shodli, že Pavučina musí padnout. Její existence přehrazuje stezu k dokonalému světu, po které svět kráčel než jej zastavila.
Vlk a Šakal nám ale předtím ukázali, že Pavučina se před námi chrání tím, že křiví samo kouzlo. Totemy vybrali nás, Jaguára, abychom je zastoupili. My se vydali do Pavučiny s jejich podporou, opustili jsme vše ostatní. Ale Pavučina se nám bránila. Zachytávala nás, omotávala nás a trhala nás. Nechtěla nás. Málem jsme se v ní ztratili, málem jsme v ní byli rozsápáni. Ale my jsme predátor. Naše drápy nás osvobodily, naše zuby rdousily. I tak jsme ale byli slabí. Bezmocní. Slepí. Bloudli jsme Pavučinou, ale zapoměli jsme proč. Hledali jsme, ale zapoměli jsme co. Pak jsme potkali kočky. Nelíbili se nám. Měly naši podobu, ale nepatřily k nám. Nevíme co byly. Ale ukázaly nám cestu k tobě. Když jsme tě našli, tak už ale bylo téměř pozdě. Staletí uběhla a byla proplýtvána, zatímco jsme nevěděli kdo jsme. Báli jsme se že nestihneš pochopit včas, protože čas je již téměř u konce. Ale teď tu stojíš s námi, zatímco nám se opět vlévá do žil nová krev. Posloucháš nás. A tak si pamatuj: Pavučina musí být zničena, jinak svět neprojde svým křtem k dokonalosti. když dosáhne dokonalosti aniž by byl pokřtěn bojem o ni, pak ji opět zničí a octne se tam, kde byl na počátku. To se nesmí stát. Mágové musí vrátit kouzlu jeho předchozí podobu. Mágové se musí vrátit mezi ostatní a pokračovat v boji o sen spravedlivého světa. Musí se vzdát svých iluzorních představ a znovu stanout výzvě."
"A co se stane s lidmi, bude-li Pavučina zničena?" Jaguáří muž se zamyslel.
"Co na tom sejde? Jakým právem si hrstka z jedné rasy nárokuje právo pokřivit samo kouzlo? Jakým právem vystavují své pohodlí na úkor toho aby svět dospěl z prachu k dokonalosti? Někteří zemřou. Jiní se postupně vrátí do Skutečného světa. vzroste počet těch, kteří přijdou sami. Někteří dožijí své životy ve zbylých vláknech Pavučiny."
Najednou jsi nestál na pyramidě. Z muže jaguára najednou byli dva jaguáři, světlý a černý. Ti zmizeli. Najednou jsi nestál v džungli, ale v aztéckém městě. To bylo najednou moderní Prahou, ale to už si stál ve svém starém bytě. Najednou ses probudil.
Venku byla ještě tma.
Napsal sirien 05.12.2007
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 2 příspěvky.
ČAS 0.11620020866394 secREMOTE_IP: 44.222.194.62